Maminko, budeš mi číst o Bůchu?

3. říjen 2017 | 17.21 |

Můj mladší syn, nedávno mu bylo šest, se mnou před několika měsíci začal diskutovat o Bohu. Drží ho to stále. Vůbec nevím, kde na to přišel. Ve školce prý ne. Učitelky ani děti o tom prý nemluví. S partnerem jsme také nebyli vychováváni k víře. Naše rodiny nejsou věřící. Ani my tak naše děti k víře nevedeme. Proto mě synův přístup velmi překvapil.

I když musím přiznat, že já sama vlastně věřící jsem. Věřím v Anděla strážného a v Osud. Věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí. Něco, co nás nějakým způsobem ovlivňuje, někam posouvá. Lze tomu říkat třeba Bůh. Pro mě jde hlavně o víru. Je jedno, jak její objekt pojmenujete. Důležité je věřit. V cokoliv. V anděly, v osud, v Boha, nebo třeba v obyčejný kámen u cesty, do kterého si jíní kopnou. Víra posiluje, uzdravuje. Pomáhá nám překonat různé nástrahy života. Pro mě je věcí osobní, řekla bych až intimní. Řeším ji tedy pouze sama v sobě. Nemusím být nutně součástí nějakého náboženství. Ani po tom netoužím.

Víra je totiž o každém z nás, ne o druhých. Proč se řídit pravidly, která určují jiní? Proč se nechat manipulovat a podřizovat se něčemu jen proto, abych měla pocit, že pouze tak mě Bůh vyslyší? Jednou, když jsem byla psychicky na dně, brouzdala jsem po internetu a pročítala stránky o křesťanské víře. Hledala jsem v nich pomoc. Hledala jsem modlitby. V několika textech se psalo, že k tomu, aby si vás Bůh vůbec všimnul, musíte mu dát najevo svoji nicotnost. Musíte se k němu obrátit s přesvědčením, jak špatní a nízcí jste. Jak jste hříšní, jak jste nicotní. Prostě musíte se ponížit do stavu úplného sebeznehodnocení. Jen tak prý k vám Bůh přijde. Překvapilo mě, kolik lidí s tímto přístupem souhlasilo. To je právě ta manipulace. Je-li tomu opravdu tak, v tom případě děkuji, nechci. Je to blbost. Proč se tak ponižovat? Proč oslabovat sama sebe? Pokud Bůh je a je se mnou, pak je se mnou v dobrém i zlém. Proč by pak věřící žádali o jeho pomoc? Proč by chtěli, aby jim bylo líp? To by přece bylo kontraproduktivní. Znamenalo by to, že až by jim pomohl, vykašlal by se na ně. A aby se k nim opět přiblížil, museli by znovu pošlapat svoji důstojnost, oslabit se. Museli by změnit svoje myšlení. Je toto opravdu podstata křesťanství? Nebo jde jen o názor některých jedinců? Pokud Bůh existuje, pokud v něho věřím a modlím se k němu, měl by mě přece vyslyšet, i když se cítím silnější.

V těchto souvislostech jsem pochopila Nietzscheho slova v jeho díle Antikrist, a to, že křesťanství je postaveno na lidské slabosti: Kdo je chudý a slabý, je dobrý. Velmi často též skloňuje slovo dekadence jako synonymum pro křesťanské náboženství. Křesťanství podle něho lidem krade svobodnou vůli. I Ladislav Klíma ve svém díle Bílá svině popsal Ježíše jako zloděje, který dokonale manipuluje lidmi, aby je pak mohl okrádat. Ježíš = křesťanství, které okrádá člověka o sebe sama, o jeho svobodnou vůli, o jeho osobnost. Neposlechneš-li, budeš zatracen!

Každá mince má však dvě strany. Jistě to nebude tak jednostranné, jak si myslím. Měla bych si sehnat více informací, abych si mohla udělat komplexnější názor. Vždy jsem totiž měla zato, že věřící chtějí (potřebují) být součástí církve, protože ta posiluje jejich víru, protože posiluje je samotné, jejich vůli. Protože osvobozuje mysl a činí je šťastnějšími. Nejspíš to tak i sami cítí. Snažím se (a chci) tomu porozumět, ale mám pocit, že některá "pravidla" jdou spíše proti svobodné vůli. Svoji cestu si však volíme každý sám a je čistě na nás, koho nebo co si vybereme za svého průvodce a do jaké míry mu budeme poslušni.

Pro mě je však víra čistě mojí soukromou věcí, mým osobním postojem. Nepotřebuji, aby mezi mnou a ní stál jakýkoliv prostředník. Zjistila jsem, že toho vůbec není potřeba. Žijeme ve světě pravidel a já si v tomto případě tvořím svoje vlastní. A nemyslím si, že by to mělo být špatně. Můj velmi dobrý přítel mi jednou daroval obrázky Panny Marie. Na zadní straně každého z nich je nějaká modlitba. Jeden z nich, s modlitbou Pod ochranu tvou, nosím stále při sobě, protože to tak cítím, protože chci, protože mi to pomáhá. Jde o moje svobodné rozhodnutí, moji volbu.

S nikým, ani s dětmi, o ničem z toho však nemluvím. Tedy, nemluvila jsem. Až donedávna...

U syna to nejdříve začalo andílky. Vždycky, když se mě ptá na něco, co se dělo před jeho narozením, začíná otázku slovy: "Maminko, než jsem se narodil, a ještě jsem spinkal s andílkama, tak...atd.?". Tenkrát jsem to nijak neřešila. Říkala jsem si, že takový přístup je u dětí běžný. Že většina dětí má zato, že před narozením spaly s andílky.

Nedávno, jednoho deštivého dne, se však podíval na oblohu a prohlásil: "Maminko, to brečí Bůh.".

"Kde jsi to slyšel?", zeptala jsem se.

"Nikde, to mě samotného napadlo.", odpověděl on.

Po pár dnech mi začal dávat otázky typu: "Maminko, a Bůh je ze všech největší, že? On je větší než Země, že jo? A je i větší než Slunce, že?".

Odpověděla jsem, že ano, že má pravdu.

"Chtěl bych ho někdy vidět, jak vypadá.", na to on.

"Toho nemůžeš vidět. Nikdo ho nikdy neviděl a neuvidí, víš?"

"A proč ne? Kde je?"

Položila jsem mu svoji dlaň na srdíčko a řekla: "Je tady, v tobě, víš? Sice ho nemůžeš vidět, ale můžeš ho cítit."

"Já ho mám jako uvnitř v těle?", zeptal se překvapeně a začal se prohlížet. Nechápal, jak může mít v sobě Boha.

"Ano, pokud v něho uvěříš, ucítíš ho."

Poté se přestal ptát. Musím říct, že naštěstí, protože jsem už nevěděla, jak bych měla na jeho další otázky reagovat. Vlastně, dodnes nevím, jak se k tomu všemu postavit. Chci s ním o tom mluvit, zároveň mu ale nechci vnucovat jakýkoliv názor. Chci mu jen ukázat různé možnosti, nabídnout cesty a nechat ho, ať si sám vybere, kterou z nich se nakonec vydá. Mělo by jít jen a jen o jeho svobodné rozhodnutí.

Je mým zvykem, že když moje děti něco zajímá, nakoupím jim knihy na u nich právě aktuální téma. Například, když měl můj starší syn (zanedlouho devítiletý) období dinosaurů, nakoupila jsem mu knihy o dinosaurech. Stejně tak, když ho zajímaly sopky, lidské tělo, historie, fyzika, chemie, vesmír, vojenské stroje a zbraně či, v současné době, rybářství. Mnohé z toho ho zajímá pořád (i když ty zbraně by zrovna nemusely, ale jde o jeho volbu). Jeho knihovna je tedy plná různých encyklopedií, v kterých si dodnes listuje. Jsem toho názoru, že dítě se má podporovat v tom, co ho právě zajímá a dát mu možnost dozvídat se na to téma co nejvíce informací, pokud samo chce. Jednou jej to zajímat třeba přestane, ale mnoho z načerpaných informací si uchová i nadále. Možná se i k něčemu z toho časem vrátí.

S tímto přesvědčením jsem koupila i Dětskou ilustrovanou Bibli s příběhy Starého i Nového zákona mladšímu synovi. Malý si ji velice oblíbil a vyžaduje, abych mu z ní četla každý večer před spaním. Vždycky se mě ptá: "Maminko, budeš mi zase číst o Bůchu?".

Jednou, když jsme se chystali na čtení další části knihy, se na mě podíval zvláštním pohledem a naprosto vážně mi řekl: "Víš, maminko, než jsem se narodil, tak mě v náručí houpal anděl. Takhle." a pažemi přitom naznačoval pohyb, jako kdyby houpal miminko. "Bylo tam ticho a klid. Bylo mi u něho moc dobře. Moc se mi v jeho náruči líbilo.". Způsob, jakým to řekl, mě úplně uzemnil. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Když se mi konečně podařilo znovu přiložit obě čelisti k sobě, řekla jsem mu, že ten anděl ho už sice v náruči nechová, ale neopustil ho. Že je pořád s ním a dává na něho pozor. Řekla jsem mu, že je jeho strážným andělem.

Je velmi zvláštní pozorovat takového prcka, jak s vážnou tváří a naprostou samozřejmostí mluví o Bohu a andělech. Někdy ve mně vyvolává pocit, že se v tu chvíli za tou nevinnou dětskou tvářičkou, jindy bezstarostně si užívající života, skrývá pohled dospělého (docela cizího) člověka, zamýšlejícího se nad věcmi mezi nebem a zemí. Jakoby to v tu chvíli ani nebyl on...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Maminko, budeš mi číst o Bůchu? deerveru 03. 10. 2017 - 21:59
RE(2x): Maminko, budeš mi číst o Bůchu? destiny 09. 10. 2017 - 17:58
RE: Maminko, budeš mi číst o Bůchu? myfantasyworld 04. 10. 2017 - 15:35
RE(2x): Maminko, budeš mi číst o Bůchu? destiny 09. 10. 2017 - 18:01